Včera oficiálně začala olympiáda v Itálii. A znovu čtu, že někomu „chybí ruští sportovci“. Mně na olympiádě chybí ukrajinští sportovci, které Rusko zabilo. Chybí mi děti, které nikdy nedostaly šanci vyrůst a možná se jednou postavit na olympijský stupínek vítězů. Chybí mi talentovaní lidé, jejichž kariéry skončily dřív, než vůbec mohly začít, protože Rusko rozpoutalo válku. Často slyším, že „sport nemá rozdělovat, sport má spojovat“. Dobře. Ale s kým přesně má spojovat? S teroristickým státem? Opravdu má sport „spojovat“ tím, že budeme stát po boku lidí, kteří zabíjejí Ukrajince a vyhrožují Evropě? Budeme si s nimi podávat ruce a fotit se s nimi, jako by se nic nedělo? Zároveň se opakuje tvrzení, že „sport nemá být o politice“. Ale Rusko samo ze sportu politický nástroj udělalo. Olympijské medaile, hymny a vlajky jsou používány k legitimizaci režimu, který už čtvrtým rokem cynicky zabíjí ukrajinské civilisty včetně dětí, ničí města a infrastrukturu, mučí lidi v zajetí a páchá další zvěrstva. Máme teď tleskat ruským sportovcům, kteří reprezentují právě tento režim? Pan Rajchl tvrdí, že „sportovci by neměli být trestáni za to, v jaké zemi se narodili“. Ano, neměli by. Ale oni nejsou trestáni za to, kde se narodili. Jsou pouze konfrontováni s odpovědností za to, že mlčí, neodmítají agresi a nadále reprezentují stát, který vraždí. Nechybí mi ruští sportovci. Chybí mi ti, které Rusko umlčelo navždy. -