Dneska kousek od kanceláře, u metra, paní úplně rozhozená. Rozhlížela se, koukala do mobilu, něco rukama vysvětlovala… takový ten chaos, kdy člověk neví, jestli se má zeptat, nebo radši někam zmizet. Paní přišla blíž a spustila poloanglicky, poloukrajinsky: „Co se děje? Proč to houká?“ A v očích měla strach. Ne nervozitu. Strach. A v tu chvíli to docvaklo. První středa v měsíci. Pro spoustu lidí je siréna jenom zvuk jednou za měsíc. Pro někoho je to okamžitě návrat do situace, kdy to znamenalo běžet a schovat se. Připomenutí. Jak obrovské štěstí je žít na místě, kde siréna neznamená útěk. -