Každej zasranej únor je to furt to samý. Víte, po tom, co jsem přečetla hromadu literatury o psychologii traumatu, byla jsem přesvědčená, že si každý rok jen prožívám výroční syndrom. Ale hovno. Došlo mi, že svůj vlastní čas už neměřím Silvestrem ani narozeninami, ale výročím toho dne, kdy se všechno rozpadlo. Nějak si dělám bilanci, dívám se na sebe z perspektivy toho, že se mi letopočet obnovuje právě 24. února. A samozřejmě si uvědomuju, jak strašně je to vlastně všechno v mém životě posraný a že jsem si nezasloužila zkušenost, kterou procházím. Dodnes mě bolí klouby na rukou, hlavně zápěstí na změnu počasí, z těžké fyzické práce, kterou jsem byla nucená dělat, abych vůbec nějak přežila: protože brát pomoc je ponižující a posílat donaty na sbírky pro známé, kteří vstoupili do armády, je nutnost. Protože i když jsem se naučila jazyk, pořád je pro mě cizí a nikdy ho nebudu ovládat tak, abych v něm dokázala plně vyjádřit své myšlenky a pocity, dělat práci, která mě naplňuje. Protože se Rusové každý den snaží zabít mého tátu. Protože máma za ty čtyři roky strašně zestárla a výrazně se jí zhoršilo zdraví. Protože sleduju, jak se mí rodiče rozpadají, zatímco já s tím nemůžu udělat vůbec nic. Jsem bezmocná. Protože kombinovat práce, která sama o sobě vyčerpává, a k tomu se ještě věnovat aktivismu / sociálním sítím / trávit všechny dovolené na dobrovolnických cestách, je vyčerpávající. Protože ve svých aktivitách vidím smysl, a peníze se nespadají z nebe. Práce (kterou zřejmě beru Čechům) mi sice zajišťuje existenci a základní životní úroveň, ale k čemu je takový život, když ve svých skoro třiceti musíš bydlet ve spolubydlení a ani si nemůžeš dovolit pořídit kočku. Protože vždycky tu je hrozba, že se z bytu, kde teď jsi, budeš muset odstěhovat a nový už budeš hledat s kočkou a s tím, že jsi posraná Ukrajinka a cizincům nepronajímáme. Proklínám všechno to, co Rusové s mým životem udělali. Protože vrátit se je děsivé. Protože žít na Ukrajině je teď těžké. A ještě horší než strach ze samotné smrti je žít ve stavu, kdy si uvědomuješ, že ve skutečnosti už jsi dávno mrtvá. V únoru 2022. A nejděsivější je, že moje hlavní přání není jen vrátit se domů, já se chci vrátit do toho momentu, kdy jsem byla živá. Měla jsem plány a ambice, dělala zajímavou práci a viděla svou budoucnost. Chci se vrátit do konkrétní středy 23. února. Ale to není možné. Možná bych si měla prostě odpočinout. Ale ani to není možné. -

Jen proto, abyste měli přehled o tom, co se teď děje. Můj táta šel sloužit 25. února 2022. Od té doby byl na různých směrech fronty. Celou tu dobu už skoro 4 roky s ním sloužil Roman – muž ze sousední vesnice. Společně prošli situacemi, kdy je od smrti dělily vteřiny. Minulý týden Rusové nejdřív dělostřelectvem zasáhli jejich pozice. KABy, drony. Taková ta klasika. Kryt zničený. Všechno shořelo: technika, vybavení, zásoby. Z toho, co měli, nezůstalo nic. Pak přišla pěchota. A ve chvíli, kdy se jednotka stahovala, se Roman nedostal ven. Prostě zmizel. Volali na něj, čekali, hledali. Ale kdyby zůstali déle, zemřeli by všichni. Několik dní byl evidovaný jako nezvěstný. Bez jakéhokoliv potvrzení, jestli je živý. Zároveň se na to místo nikdo nemohl vrátit, obsadili to tam russáci. Teprve teď, na druhý pokus, se podařilo dostat jeho tělo ven. To, že všechno shořelo, je ve skutečnosti ten nejmenší problém. To, že Roman zemřel, je nesnesitelně bolestivé. A ještě bolestivější je vědomí, že o tom, kdo zemře rukou Rusů, rozhoduje často jen náhoda. Bylo to sakra blízko k tátovi. Nechci slyšet žádné hloupé fráze typu válka je svině. Ne. Svině jsou především ti, kdo tu válku rozpoutali, poslali armádu na cizí území, šli zabíjet místo toho aby chcipli alkoholismem někde v Omsku. Můj táta slouží u protivzdušné obrany. Má čistě obrannou funkci. Jak dlouho ještě musí být můj táta a tisíce dalších jen krok od smrti? a kurvaproooč kromě Ukrajinců nemá nikdo na světě skutečný zájem Rusko zastavit? No nic, no. K téhle situaci jsem už vyplakala všechny slzy, další už tomu věnovat nemůžu. Truchlit budeme po válce, teď na to není čas ani prostor. Teď je potřeba chránit životy těch, kterým je Rusko chce vzit každou další minutu. -

Je tak silné a krásné vidět náměstí zaplavené českými vlajkami, zatímco ze pódia zaznívají slova o naději, slušnosti a demokracii. Poslouchala jsem všechny projevy, měla jsem zapnuté živé vysílání od začátku do konce. Dívám se na vaše úsměvy na fotkách a cítím obrovskou hrdost na vás všechny. Ať žije Česko! 🇨🇿🦁🇨🇿 -

Píšu si s blízkou kamarádkou, která žije ve Vinnycji. Ptám: jak jste na tom s elektřinou? Odpovídá: ráno hodina, pak zase hodina mezi pátou a šestou večer. To je všechno. Pak se dostáváme k práci a podnikání. Bavíme se o tom, jaké jsou podmínky na trhu práce a jak těžké to mají menší podnikatelé, protože udržovat provoz pomocí generátorů se dlouhodobě prostě nedá. Je vlastně malý zázrak, že ukrajinská ekonomika, i když kulhá, pořád nějak funguje. Píšu jí, že letos je ta zima snad naschvál krutější než jindy. Říká, že už si na takový mráz odvykla, že má šatník do úplně jiného klimatu a že na –15 stupňů prostě není připravená. Na konci mi napíše jednu větu, která mě hodně zasáhne: „Ale všechny naše myšlenky jsou s vojáky. Jen Bůh ví, jaké to tam pro ně je.“ Obdivuji svůj národ. Každý, kdo v Ukrajině žije je hrdina. I když je teď každému z nich těžko jinak, všichni chápou, komu je ze všech nejtěžší. Myslí na vojáky, na lidi na frontě, a dávají jejich utrpení před své vlastní problémy. -

To, že Ukrajina nedostala letadla, protože si někdo v teple vymyslel, že se o tom má mluvit jinak, je čistý hyenismus. Děti tam spí v čepicích, protože Rusko ničí infrastrukturu. Každou noc je ostřeluje. Letadla by jim mohly zachránit život. Ale ne. Macinka jim raději s úsměvem na debilních streamech škrtá psychosociální pomoc. Je mi z toho na zvracení. -

Česká iniciativa @DarPutinovi dnes dosahuje rekordních výsledků ve sbírce na generátory pro Kyjev, hlavní město státu, který trpí teroristickými útoky Ruska na energetickou infrastrukturu. Musím říct, že jsem nesmírně šťastná, že rozumím češtině a mohu bez prostředníků sledovat český informační prostor. Číst komentáře, vnímat atmosféru, cítit náladu společnosti. Právě proto se chci podělit o své pozorování. Předchozí sbírka s velmi podobnou dynamikou vznikla na památku @DrabovaDana. Dnešní sbírka má jiný cíl: zahřát lidi, kteří trpí nejen zimou, ale i zákeřností nepřítele. Obě tyto iniciativy však spojuje jedno: silný pocit sounáležitosti. Proruské hlasy se snaží Čechům namluvit, že „chtějí válku“ a že posíláním peněz na podporu Ukrajiny ji údajně prodlužují. Lidé, kteří pomáhají, ale velmi dobře vědí, že nepodporují válku, ale přispívají na obranu oběti agrese. Přesto jsem v této vlně solidarity viděla ještě něco hlubšího a konkrétnějšího: spojení kolem společných hodnot, úctu k národní paměti a silnou potřebu spravedlnosti. To, co jsem viděla po smrti Dany, nebyla jen emoce. Bylo to semknutí lidí, kteří sdíleli její životní principy: spravedlnost, respekt k pravidlům, lidskost. Hodnotou, která vše spojila dohromady, byla snaha uchovat paměť a pokračovat v odkazu výjimečné osobnosti skutky, ne slovy. Tato zima je těžká nejen pro Ukrajinu, která už čtvrtým rokem bojuje o svou důstojnost a přežití. Pro Čechy je jiná, ale také bolestná, s mrazivým uvědoměním si, kam může zemi vést nová politická moc, která vytvořila většinu spojením menšiny. Právě proto tato sbírka zahřála nejen Ukrajince, kteří čelí mrazu. Zahřála i ty, kteří cítili stud a bezmoc, mysleli si, že není možné bránit vlastní důstojnost ve chvíli, kdy ji společnost má, ale nová vláda se snaží tvrdit: „jsme malí“, „nemáme na to“, „není to naše válka“. Podívejte se, kolik vás je. Podívejte se, nakolik rozsahlou pomoc dokážete vytvořit. Sociální sítě jsou plné sdílení sbírky a hrdosti na to, že je možné být její součástí. Děkuji za pomoc Ukrajině. Děkuji, že se nevzdáváte. Děkuji, že hledáte společné smysly a jednáte podle nich. Pro Ukrajince to má význam právě teď. Pro Čechy je to potvrzení hodnot minulosti i zpráva o budoucnosti. Není náhoda, že tato země dala světu demokrata Václava Havla a humanistu Komenského. Když jsou lidé spojení, je možné všechno. -

Čtu vaše komentáře a zprávy. Hřejí mi srdce. A když vidím, jak se hýbou sbírky, rozumím, že kromě toho virtuálního lidského tepla dostanou tisíce lidí v Ukrajině od Čechů i skutečné způsoby, jak se zahřát. Češi, jste neuvěřitelní. Mám vás ráda 🇨🇿🫂🇺🇦 https://t.co/RQ3Gn9QJjA -

Poslední dva měsíce byly / jsou nejtěžší v mém životě. Protože když si ke konci roku třeba jen velmi schematicky zkusila shrnout, co jsem za ten rok dokázala, došla mi jedna bolestivá věc, která se točí v mé hlavě pořád. *kdyby nebylo Rusů, můj život by vypadal úplně jinak* Byl by lepší. Lehčí. Plnější. Takový, jaký jsem si ho kdysi představovala. Znáte ty debilní otázky na pracovních pohovorech typu: „Kde se vidíte za pět let?“ Já už na ně nedokážu odpovědět. A dříve jsem uměla. Před únorem 2022. Teď v prosinci jsem žila nadějí, že konečně pustí tátu domů, a on za poslední skoro 4 roky bude mít svoji 2. dovolenou a stráví je v zahraničí, se mnou, mámou a sestrou v Praze. První naděje se ale rychle rozplynula a já se téměř smířila s tím, že se mé plány znovu nenaplní. Na Štědrý večer mi máma se sestrou poslaly video, jak sedí doma při svíčkách. Ne proto, že by měly zvláštní náladu. Ale proto, že nejde elektřina. Táta je v zákopu. Já jsem v Česku. A pak přišel malý povánoční zázrak. Táta dostal opušťák. Moje rodina nakonec mohla přijet za mnou do Prahy. Poprvé po dlouhé době se opravdu vyspali. Bez sirén. Bez strachu, že je v noci probudí výbuch. Ráno se probouzeli v tichu. Procházeli jsme se městem a oni byli okouzlení Prahou. Její krásou a klidem. Ale ještě víc lidmi, se kterými jsem je seznámila. Chtěla jsem, aby věděli, jací jsou Češi. Táta byl hodně dojatý a upřímně šťastný, že poznal lidi, co podporují Ukrajinu a taky jeho. Na pár dní jsme si dovolili žít normálně. Smát se. Jíst spolu. Mlčet spolu. Být rodina. Táta pekl jablečný koláč. Se sestrou jsme se dívaly na nějaké hloupé pořady na YouTube. Máma chystala večeři. Bez poplachů, bez nebezpečí, všichni spolu. Jako kdysi. Odjíždět z domova v březnu 2022 bylo strašně děsivé. Ale tehdy jsem šla do neznáma, a neměla jsem moc času přemýšlet, co bude dál a o co přicházím. Prostě jsem přežívala a nedbala na budoucnost. Dnes je to jiné. Uvědomění je víc. A s ním i pochopení, že návrat k tomu, co bylo, už nikdy nepřijde. A poztrácený čas se nedá kompenzovat. Když se rozjel vlak a oni znovu odjížděli, cítila jsem fyzickou bolest. A čím větší byla vzdálenost, tím silnější byla. Teď cítím obrovskou vinu. Za to, že dělám tak málo pro to, aby se můj život i život mé rodiny mohl vrátit k normálu. Že to nikdy nezvládnu. Protože to prostě nejde. Když celý den koukáte na fotky z Ukrajiny, čtete zprávy, a večer si stoupnete do sprchy s teplou vodou, chce se vám křičet bolestí a studem, že vy to máte… a lidé doma ne. Život v bezpečí se stává nesnesitelným. A i když v mém případě v podstatě nemám i bezpečí. -

Jmenem Ukrajinců v Česku a mých známých, co jsou v armádě, vyjadřuji upřímné poděkování pánovi předsedovi Okamurenkovi a taky určitě pánovi pornoposlanci Rajchlenkovi, co tak snaží držet fokus info prostoru na otázce podpory Ukrajiny! 🇨🇿💪🏻🇺🇦 Vykopeme russáky z UA spolu! -

Moji nejdražší Ukrajinci na dovolené v Česku. A i když to nebylo přímo na Vánoce, a i když tatínkovi povolili vycestovat do zahraničí až na druhý pokus, a i když se to celé stalo spontánně, hekticky a úplně bez plánů … přesto jsou to pro mě bezpochyby ty nejšťastnější dny od 24. února 2022. Protože naše rodina je zase spolu aspoň na chvíli. -

@DarPutinovi Obrovské díky panu Josefovi 🫂🥹 -