Po děsivé srážce letadla Air Canada Express s hasičským vozem na newyorském letišti LaGuardia se pětatřicetiletá zdravotní sestra Rebecca Liquoriová chladnokrevně postarala o zraněné pasažéry a pomohla evakuovat letadlo, čímž prokázala hrdinství v krizové situaci. #NouzovéSituace #Hrdinové #ZdravotníSestřička

Komunisti jí říkali „pyskatá kráska“. K smrti ji nenáviděli. Představovala totiž všechno, co oni nebyli a co se snažili zničit: noblesu, vzdělání a naprostou, nezlomnou vnitřní svobodu. Dagmar Šimková strávila v pekle komunistických kriminálů 14 let. Nezlomili ji. Tohle je její příběh. 👇 Narodila se v květnu 1929 do rodiny píseckého bankéře. Její dětství jako z pohádky tvrdě utnul únor 1948. Většina lidí tehdy sklopila hlavu a snažila se přežít. Dagmar ale ne. S partou kamarádů tiskla a po nocích roznášela letáky, které si dělaly drsnou legraci z Klementa Gottwalda a Antonína Zápotockého. Když pak navíc u sebe doma schovala dva kluky, kteří zběhli z vojny a snažili se dostat přes hranice na Západ, spadla klec. V roce 1952 si pro ni přišla Státní bezpečnost. Odplata režimu za tuhle mladickou revoltu byla absolutní a zničující. Třiadvacetiletá Dagmar dostala 15 let natvrdo. Její matka Marta vyfasovala 11 let – v podstatě jen za to, že o dceřiných aktivitách věděla a neudala ji. Rodinnou vilu v Písku a veškerý majetek stát obratem ukradl. Rodina třídního nepřítele měla být vymazána. Následovalo peklo, které si dnes málokdo umí představit. Dagmar prošla těmi nejhoršími ženskými lágry. V jihoslovenských Želiezovcích, kterým se tehdy přezdívalo „slovenská Sibiř“, dřela na polích při melioracích, po kolena v ledové vodě a bahně. Bachařky – často primitivní a agresivní ženy – si na inteligentní a krásné dívce s gustem léčily mindráky. Ponižovaly ji, zakazovaly jí číst i psát, posílaly ji do korekce. Ona ale zvolila nečekanou zbraň: estetiku a hrdost. I v těch nejnuznějších podmínkách se snažila udržet si lidskou důstojnost a ženskost. Upravovala si vězeňský mundúr, chodila vzpřímeně. Odmítala se před totalitní šedí hrbit. Jeden z nejkrutějších momentů přišel v roce 1955 v pardubické věznici. Tam na chodbě náhodou potkala svou matku, se kterou se neviděla tři roky. Byla strádáním tak zubožená, že ji Dagmar zprvu vůbec nepoznala. Matku nakonec propustili na amnestii v roce 1960 a ta pak zvenčí zoufale bojovala za svou dceru. Dagmar si ale musela odsedět celých 14 let. Vyšla až v roce 1966, ve svých 37 letech. Své nejlepší roky nechala za mřížemi. Ani to ji ale neumlčelo. Během pražského jara 1968 pomáhala v Písku zakládat sdružení politických vězňů K 231. Její dům se stal centrem svobodného myšlení. Když pak v srpnu přijely ruské tanky, měla jasno. Věděla, že jako „nepolepšitelná“ by šla sedět znovu. Se starou matkou se jim podařilo v zářijovém chaosu doslova na poslední chvíli utéct přes Vídeň až do australského Perthu. Začít znovu na druhém konci světa, bez majetku a s obrovským traumatem? Dagmar to zvládla neskutečně. Oporou jim byla její sestra Marta, která již v Austrálii mnoho let žila. V Austrálii vystudovala dvě vysoké školy (dějiny umění a sociální práci). Dělala terapeutku ve věznici, protože komu jinému by vězni věřili víc než jí. A protože byla neuvěřitelně činorodá, občas si přivydělávala jako modelka, a dokonce dělala filmovou kaskadérku. A hlavně: napsala knihu Byly jsme tam taky. Není to jen vzpomínkový deníček. Je to syrová, tvrdá a literárně naprosto brilantní zpráva o tom, jak totalita ničí lidské duše. To, jak přesně dokázala Dagmar Šimková podstatu komunistického lágru rozebrat, ukazuje následující citát. Neztěžuje si v něm jen na hlad nebo zimu, ale přináší mrazivou analýzu samotného zla: „Byly jsme postaveny tváří v tvář něčemu novému, dosud neznámému. Bylo to promyšlené, vědecké spiknutí proti tomu, co člověka odlišuje od ostatních tvorů. Nešlo totiž ani tolik o náš fyzický zmar jako o rozšlapání mozku člověka, jeho mysli, přes kterou se tunovým cvalem slonů řítila lež, teror a propaganda. Šlo o to, vyrvat z hrudi člověka srdce, přinutit jeho duši k otrocké prostraci a zdupat ji a pošlapat jako rohož u dveří. Zničit vědomí lidského JÁ, aby přestalo existovat. Když člověk ztratí vědomí sebe, jeho tělo není nebezpečné.“ Dagmar Šimková zemřela v Austrálii v klidu a míru 24. února 1995. Domů se už nikdy natrvalo nevrátila, i když se pádu režimu dožila. Totalita ji připravila o domov, o majetek i o mládí. Svou vnitřní svobodu a vědomí vlastního „JÁ“ si ale vzít nikdy nenechala. #DagmarSimkova #Historie #Komunismus #PametNaroda #ProtikomunistickyOdboj #Hrdinove #BylyJsmeTamTaky #Československo -

🧵 PŘÍBĚH: Válečkem na nudle proti Hitlerovi. O statečnosti, na kterou se zapomíná. 🇨🇿 Známe jména jako Gabčík, Kubiš nebo Mašínovi. Ale ruku na srdce – slyšeli jste někdy o Ireně „Ince“ Bernáškové? Její příběh je důkazem, že ta největší odvaha se často skrývá tam, kde bychom ji nečekali. Byla to první Češka, kterou nacisté odsoudili k smrti. A ona té smrti hleděla do očí s neuvěřitelným klidem. 1️⃣ Osud ji nešetřil Inka byla dcerou slavného grafika a legionáře Vojtěcha Preissiga. Vyrůstala v Americe, kde se navzdory počáteční neznalosti jazyka vypracovala mezi nejlepší studenty. Byla to bojovnice už od dětství. Po návratu do vlasti ji ale život zkoušel dál. Nešťastné manželství s bratrancem a těžká rána v podobě zprávy od lékařů, že po prodělaném potratu už nikdy nebude mít děti. Mnoho lidí by taková bolest zlomila. Inku ale zocelila. Svou energii se rozhodla věnovat něčemu většímu, než byla ona sama. 2️⃣ V boji za svobodu Březen 1939. Nacisté obsazují Prahu. Zatímco mnozí propadají beznaději, Inka začíná jednat. Společně s otcem se vrhají do vydávání ilegálního časopisu V boj. Byla to mravenčí a nesmírně nebezpečná práce. Když gestapo rozbilo tiskárnu a zatklo první spolupracovníky, Inka to nevzdala. Tiskla dál u sebe v bytě na Spořilově. V bojových podmínkách, často jen ručně pomocí obyčejného kuchyňského válečku na nudle. Kromě toho pomáhala převádět uprchlíky přes hranice. 3️⃣ Vinu beru na sebe V září 1940 spadla klec. Gestapo si pro ni přišlo. Následovaly brutální výslechy. Inka v tu chvíli prokázala charakter, ze kterého mrazí. Aby zachránila ostatní, vzala veškerou vinu na sebe. „Dělala jsem to sama. Nikoho dalšího neznám.“ Svou obětí zachránila mnoho životů v odboji. Svou rodinu však bohužel uchránit nedokázala – otec i manžel později zahynuli v koncentračních táborech. 4️⃣ Důstojnost až do konce Před soudem v Berlíně nestála zlomená žena, ale hrdá občanka Československa. Odmítla se podřídit a chovala se jako rovná s rovným. Stala se první Češkou, nad kterou nacistická justice vynesla rozsudek smrti. Byla její poslední noc, 26. srpna 1942. Bylo jí 38 let. V dopise na rozloučenou není ani stopa po hysterii nebo strachu. Jen smíření a neuvěřitelná síla: "Jdu ne jako otrok hnán do své kobky, ale jako ten, jenž zahalí se v plášť svůj a uléhá k příjemným snům." V pět hodin ráno její život ukončila gilotina. Irena Bernášková nám ukázala, že hrdinství není o fyzické síle, ale o síle ducha a pevné páteři. Věnujme jí dnes tichou vzpomínku. Zaslouží si, abychom její jméno znali. 🕯️ #Historie #Cesko #Hrdinove #WW2 #IrenaBernaskova #Vboj -

Alfréd Bartoš - Dneska jsem narazil na fascinující článek o Alfrédu Bartošovi, hrdinovi československého odboje proti nacismu. Jeho odvaha a hrdinství jsou symbolem české statečnosti a vytrvalosti v těžkých časech. Připomíná nám, že i v nejtemnějších chvílích je důležité bojovat za svobodu a spravedlnost. 🇨🇿 #ČeskáRepublika #Hrdinové