Dnes by Jiří Bartoška oslavil 79. narozeniny, a přestože zesnul v květnu 2025 po dlouhém boji se zdravotními problémy, jeho odkaz jako jedné z nejvýraznějších osobností českého filmu a úspěšného ředitele Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech žije dál v srdcích diváků a v kultuře. #JiříBartoška #ČeskýFilm #PamětnaOsobnost

Společnost Micron Technology oznámila za druhé čtvrtletí roku 2026 rekordní tržby 23,86 miliardy dolarů, přičemž generální ředitel Sanjay Mehrotra přičítá úspěch rostoucí poptávce po pamětech pro umělou inteligenci a očekává dlouhodobý růst díky autonomním vozidlům a robotice, i když současné dodávky počítačů a smartphonů mohou letos klesnout. #UměláInteligence #PaměťovéČipy #Technologie #dobrezpravy

Nový výzkum zveřejněný v časopise Nature ukazuje, že úbytek paměti související se stárnutím nemusí být způsoben pouze změnami v mozku, ale může mít rovněž kořeny ve střevním mikrobiomu, jehož změny zvyšují zánětlivou aktivitu a narušují komunikaci mezi střevem a hippocampem, což ovlivňuje schopnost vytvářet nové vzpomínky. #stárnutí #mikrobiom #paměť

Nová studie ukázala, že už dvacetiminutová lehká jízda na kole může výrazně zlepšit mozkovou aktivitu spojenou s pamětí, což je patrné díky zvýšení synchronizovaných signálů v hipokampu a posílení propojení s dalšími mozkovými sítěmi. #fyzickáaktivita #kognitivnízdraví #paměť #dobrezpravy

Fotografie zachycující chlapce Zdeňka Kárného, který vyjadřuje hněv proti německým jednotkám v době jejich vjezdu do Prahy, symbolizuje tragédii a změnu životů, kdy on sám brzy poté zahyne v Osvětimi po deportaci do Terezína, přičemž tato ikona československé historie stále vyvolává silné emoce 90 let po události. #historie #paměť #Osvětim

Prohlížeč Firefox začal testovat stabilitu operační paměti počítačů, což odhalilo, že až 15% pádů může být způsobeno vadnou pamětí, která nepozorovaně ovlivňuje stabilitu systému a ohrožuje cenná data. Vývojář Gabriele Svelto zjistil, že tento problém je častější, než se očekávalo, a mnozí uživatelé si vůbec neuvědomují, že mají nestabilní RAM. #Počítače #Data #Paměť

Nové výzkumy naznačují, že konopí může nejen zhoršovat paměť, ale také vytvářet falešné vzpomínky, což znamená, že lidé pod vlivem THC si mohou být jisti detaily událostí, které se ve skutečnosti nikdy nestaly. Studie ukázala, že už relativně malé dávky THC zvyšují pravděpodobnost výskytu těchto zkreslených vzpomínek, což může mít reálné dopady na situace jako jsou výslechy svědků nebo osobní konflikty. #konopí #paměť #psychologie

Komunisti jí říkali „pyskatá kráska“. K smrti ji nenáviděli. Představovala totiž všechno, co oni nebyli a co se snažili zničit: noblesu, vzdělání a naprostou, nezlomnou vnitřní svobodu. Dagmar Šimková strávila v pekle komunistických kriminálů 14 let. Nezlomili ji. Tohle je její příběh. 👇 Narodila se v květnu 1929 do rodiny píseckého bankéře. Její dětství jako z pohádky tvrdě utnul únor 1948. Většina lidí tehdy sklopila hlavu a snažila se přežít. Dagmar ale ne. S partou kamarádů tiskla a po nocích roznášela letáky, které si dělaly drsnou legraci z Klementa Gottwalda a Antonína Zápotockého. Když pak navíc u sebe doma schovala dva kluky, kteří zběhli z vojny a snažili se dostat přes hranice na Západ, spadla klec. V roce 1952 si pro ni přišla Státní bezpečnost. Odplata režimu za tuhle mladickou revoltu byla absolutní a zničující. Třiadvacetiletá Dagmar dostala 15 let natvrdo. Její matka Marta vyfasovala 11 let – v podstatě jen za to, že o dceřiných aktivitách věděla a neudala ji. Rodinnou vilu v Písku a veškerý majetek stát obratem ukradl. Rodina třídního nepřítele měla být vymazána. Následovalo peklo, které si dnes málokdo umí představit. Dagmar prošla těmi nejhoršími ženskými lágry. V jihoslovenských Želiezovcích, kterým se tehdy přezdívalo „slovenská Sibiř“, dřela na polích při melioracích, po kolena v ledové vodě a bahně. Bachařky – často primitivní a agresivní ženy – si na inteligentní a krásné dívce s gustem léčily mindráky. Ponižovaly ji, zakazovaly jí číst i psát, posílaly ji do korekce. Ona ale zvolila nečekanou zbraň: estetiku a hrdost. I v těch nejnuznějších podmínkách se snažila udržet si lidskou důstojnost a ženskost. Upravovala si vězeňský mundúr, chodila vzpřímeně. Odmítala se před totalitní šedí hrbit. Jeden z nejkrutějších momentů přišel v roce 1955 v pardubické věznici. Tam na chodbě náhodou potkala svou matku, se kterou se neviděla tři roky. Byla strádáním tak zubožená, že ji Dagmar zprvu vůbec nepoznala. Matku nakonec propustili na amnestii v roce 1960 a ta pak zvenčí zoufale bojovala za svou dceru. Dagmar si ale musela odsedět celých 14 let. Vyšla až v roce 1966, ve svých 37 letech. Své nejlepší roky nechala za mřížemi. Ani to ji ale neumlčelo. Během pražského jara 1968 pomáhala v Písku zakládat sdružení politických vězňů K 231. Její dům se stal centrem svobodného myšlení. Když pak v srpnu přijely ruské tanky, měla jasno. Věděla, že jako „nepolepšitelná“ by šla sedět znovu. Se starou matkou se jim podařilo v zářijovém chaosu doslova na poslední chvíli utéct přes Vídeň až do australského Perthu. Začít znovu na druhém konci světa, bez majetku a s obrovským traumatem? Dagmar to zvládla neskutečně. Oporou jim byla její sestra Marta, která již v Austrálii mnoho let žila. V Austrálii vystudovala dvě vysoké školy (dějiny umění a sociální práci). Dělala terapeutku ve věznici, protože komu jinému by vězni věřili víc než jí. A protože byla neuvěřitelně činorodá, občas si přivydělávala jako modelka, a dokonce dělala filmovou kaskadérku. A hlavně: napsala knihu Byly jsme tam taky. Není to jen vzpomínkový deníček. Je to syrová, tvrdá a literárně naprosto brilantní zpráva o tom, jak totalita ničí lidské duše. To, jak přesně dokázala Dagmar Šimková podstatu komunistického lágru rozebrat, ukazuje následující citát. Neztěžuje si v něm jen na hlad nebo zimu, ale přináší mrazivou analýzu samotného zla: „Byly jsme postaveny tváří v tvář něčemu novému, dosud neznámému. Bylo to promyšlené, vědecké spiknutí proti tomu, co člověka odlišuje od ostatních tvorů. Nešlo totiž ani tolik o náš fyzický zmar jako o rozšlapání mozku člověka, jeho mysli, přes kterou se tunovým cvalem slonů řítila lež, teror a propaganda. Šlo o to, vyrvat z hrudi člověka srdce, přinutit jeho duši k otrocké prostraci a zdupat ji a pošlapat jako rohož u dveří. Zničit vědomí lidského JÁ, aby přestalo existovat. Když člověk ztratí vědomí sebe, jeho tělo není nebezpečné.“ Dagmar Šimková zemřela v Austrálii v klidu a míru 24. února 1995. Domů se už nikdy natrvalo nevrátila, i když se pádu režimu dožila. Totalita ji připravila o domov, o majetek i o mládí. Svou vnitřní svobodu a vědomí vlastního „JÁ“ si ale vzít nikdy nenechala. #DagmarSimkova #Historie #Komunismus #PametNaroda #ProtikomunistickyOdboj #Hrdinove #BylyJsmeTamTaky #Československo -

Utekl z koncentráku, vybudoval vlastní partyzánský oddíl a pomstil smrt velitele odboje. A stát? Ten ho po válce nechal dožít jako skladníka v cihelně. Hrdina, na kterého se mělo zapomenout. V srpnu 1942 nahnali nacisti Serinka, jeho ženu a pět dětí do tábora v Letech u Písku. Rychle pochopil, že kdo čeká, ten zemře. V polovině září s dalšími třemi vězni zariskoval a utekl. Rok se pak skrýval v lesích na Vysočině a sháněl zbraně. Jeho rodina takové štěstí neměla – transportovali je do Osvětimi. Nepřežil z nich vůbec nikdo. V lesích se Serinek pod krycím jménem „Černý“ napojil na Radu tří, největší nekomunistický odboj u nás. Vybudoval vlastní oddíl Čapajev. A složení? Český Rom velel zhruba třiceti uprchlým sovětským zajatcům. Ti chlapi za ním šli, protože měl přirozenou autoritu a dokonale znal terén. Pak přišel říjen 1944. Čeští četníci zastřelili generála Vojtěcha Lužu, nejvyššího představitele odboje. Odplata na sebe nenechala dlouho čekat. Serinkův oddíl přepadl četnickou stanici v Přibyslavi, nahnal četníky do sklepa a po krátkém soudu pět z nich na místě popravil. Tvrdá a dodnes kontroverzní akce, ale byla to válka. Ke konci války se jeho oddíl rozdělil a posílil partyzánské skupiny Jermak a Dr. Miroslav Tyrš. Serinek ale neseděl v koutě. Ještě při osvobozování s pistolí v ruce odzbrojil německou posádku vojenského lazaretu v Bystřici nad Pernštejnem. Po válce přišlo kruté vystřízlivění. Zjistil, že z jeho širší rodiny, čítající asi 150 lidí, přežilo jen pár jedinců. Snažil se začít znovu. Ve Svitavách si otevřel hospodu „U partyzána“ a založil novou rodinu. Jenže přišli komunisté a s nimi měnová reforma v roce 1953. Ta mu vzala hospodu i poslední úspory. Chlap, ze kterého měli nacisti na Vysočině hrůzu, nakonec dřel až do konce života jako řadový skladník v cihelně. Zemřel 14. června 1974 ve Svitavách. Úplně zapomenutý. Hrdinství se neptá na původ. Nezapomínejme na tyhle lidi. 🇨🇿 #Historie #DruhaSvetova #Partyzani #PametNaroda -

Přežil peklo dvou světových válek. Krvácel za naši svobodu u El Alamejnu i ve francouzských zákopech. Smrt si pro něj ale nepřišla na bitevním poli. Přišla v temné cele v Praze, rukou jeho vlastních krajanů. Představte si muže, který celý svůj dospělý život zasvětil jediné myšlence: svobodnému Československu. Karel Lukas se narodil v roce 1897 a už jako mladík bojoval v československých legiích. Prošel krutými boji první světové války ve Francii, bránil republiku na Těšínsku a v roce 1939 čelil přesile na Podkarpatské Rusi. Když vlast volala znovu, nezaváhal. Zapojil se do Obrany národa, musel uprchnout a stal se jedním z pilířů našeho zahraničního odboje. Jako náčelník štábu naší obrněné brigády v Británii a bojovník od El Alamejnu, kde utrpěl těžká zranění, dokázal svou nezměrnou statečnost. Později sloužil jako vojenský diplomat v USA i Kanadě a všude dělal čest našemu jménu. Po válce se vrátil domů s nadějí. Ale přišel únor 1948. Z hrdinů ze západní fronty se přes noc stali nepřátelé státu. Na jaře 1949 byl Karel Lukas zatčen Státní bezpečností. To, co se odehrálo za zdmi vyšetřovny v Bartolomějské ulici, představuje absolutní dno lidské krutosti. Vyšetřovatelé se z něj snažili vymlátit přiznání k vykonstruované špionáži. Muže, který za vlast opakovaně nasazoval život, nutili chodit se zavázanýma očima v kruhu, zatímco ho bestiálně tloukli obušky do celého těla. Bili ho do chodidel tak surově, až mu strhávali nehty. Zlámali ho fyzicky, ale jeho čest nezničili. Těžce zraněný, s vnitřním krvácením a v nepředstavitelných bolestech, byl převezen do cely na Pankráci. Ačkoliv jeho spoluvězni zoufale prosili o lékařskou pomoc, dozorci ji záměrně odepřeli na více než dva týdny. * května 1949, pouhé hodiny poté, co se ho konečně uráčili převézt do vězeňské nemocnice, Karel Lukas vydechl naposledy. Režim se ho bál natolik, že ho musel umlčet. Jeho nezlomnost byla tichou výčitkou všem, kteří se rozhodli kolaborovat se zlem. Až v roce 1990 se dočkal plné rehabilitace a posmrtného povýšení na generálmajora. Nejsou to jen odstavce v učebnicích dějepisu. Jsou to skutečné osudy lidí, kteří zaplatili tu nejvyšší cenu za to, že si zachovali rovnou páteř. Je naší povinností jejich příběhy vyprávět dál, protože národ, který zapomene na své skutečné hrdiny, ztrácí svou duši. Čest jeho památce. 🕯️🇨🇿 #KarelLukas #Hrdina #Ceskoslovensko #PametNaroda #Historie KterouNesmimeZapomenout -